Působení světla vnímá člověk již od narození. Naši předchové si uvědomovali, že slunce vrhá stín postavy na zem a večery u ohně v pravěké jeskyni lze díky hře stínů proměnit v malé divadlo. Ve vyspělých civilizacích (Egypt, Řecko) se tyto vlastnosti využívali. Jsou  také zmínky o čínských obrazových zrcadlech Budhy.

První písemné prameny o počátku promítání sahají až do roku 1342, kdy bylo poprvé popsáno zařízení známé jako camera obscura či do roku 1519, kdy je známý italský “všeznal” Leonardo da Vinci poprvé nakreslil. Byla to tmavá komora s jediným malým otvorem, jímž procházelo světlo, které na protější straně vytvořilo převrácený obraz všeho, co bylo před otvorem. Toto zařízení používali někteří malíři, aby si usnadnili práci. Později byla do otvoru zasazována čočka, která zvětšila světelnost zařízení. Přes další vylepšení princip zůstával stejný.

Pokud chceme být k historii spravedlivý, musíme při pátráních po předchůdcích novodobých promítaček narazit na pojem laterna magica. Svíčka-petrolejka jako zdroj světla spolu s obrázkem malovaným na skle je opravdu dnes již exotika.

Výrazný skok nastal průmyslovou revolucí – vynález el. proudu, fotografie, bádání v oblasti optiky. V roce 1862 angličan Alexander Parkes také poprvé mluví o plastech. Edison poté představil svůj „kinetoskop”(1890). Následovala dlouhá řada různých projektorů, významný vývoj však probíhal hlavně na poli promítaček filmů.

Leo Hendrik Baekeland (mj. vynálezce fotografického papíru “Velox”), původem Belgičan, začal používat nový druh velkých molekul – fenolová pryskyřice. Tak vznikla roku 1909 – reakcí mezi fenolem a formaldehydem – první umělá pryskyřice = bakelit. Ten se pak stal na několik desítek let materiálem, používaným pro kryty elekrotechniky.